Těžba uhlí - český příspěvek ke změnám klimatu

Česká republika jako poměrně malá země samozřejmě nepatří mezi absolutně největší světové producenty skleníkových plynů. V objemu vypuštěného CO2 na jednoho obyvatele se však můžeme směle řadit mezi absolutní špičku mezi evropskými znečišťovateli. Příčinou je hlavně spalování hnědého uhlí, v jehož těžbě patří Česká republika mezi světové rekordmany: v roční těžbě vztažené k rozloze státu (tedy jak velkou část naší krajiny si převracíme naruby) jsme se 647 tunami na km2 světovou jedničkou. V objemu těžby na jednoho obyvatele jsme se 4,9 tunami na hlavu světovou dvojkou. Vzhledem k tomu, že hnědé uhlí má jeden z nejvyšších emisích faktorů CO2 ze všech paliv, jsou nevyhnutelně vysoké i naše měrné emise tohoto nejvýznamnějšího skleníkového plynu.

Kvůli povrchovým velkolomům bylo od roku 1955 v Podkrušnohoří srovnáno se zemí více než 80 obcí, včetně středověkého královského města Mostu s památkami ze 13. století. Poslední obětí těžby se staly počátkem devadesátých let Libkovice. Zbytečně. Argumenty ekologů, že těžba uhlí pod Libkovicemi je technicky nemožná, se ukázaly pravdivé. Důl Koh-i-noor, který obec ohrožoval, byl v roce 2001 uzavřen.

Jistě si také vzpomínáte, že jedním z hlavních argumentů pro dokončení jaderné elektrárny Temelín bylo údajné odstavení severočeských elektráren, které spalují tamní hnědé uhlí. Po spuštění Temelína ovšem nebyla v severních Čechách odstavena ani jedna. Namísto toho společnost ČEZ vyváží energii do zahraniční (ročně až 20 % veškeré vyrobené elektřiny). Čistě pro potřeby vývozu tedy pracují tři velké severočeské elektrárny a jeden uhelný velkolom. Zisky z vývozu elektřiny plynou ČEZu. Náklady na zničené životní prostředí a poškozené zdraví neseme my všichni.

Přitom se vážně uvažuje o dalším rozšiřování těžby hnědého uhlí a bourání dalších obcí, jejichž obyvatelé mají tu smůlu, že se pod jejich domem nalézá uhelná sloj. Zatím tomu brání tzv. územní ekologické limity, které schválila vláda v roce 1991. Limity jsou hranicí, za kterou rypadla nesmějí. Nechrání jen vesnice a města, ale i cenné dochované části podkrušnohorské přírody a památky.

Je pochopitelné, že uhelnému průmyslu existence limitů těžby vadila od samého počátku. Po privatizaci Mostecké uhelné, a.s. začali její noví vlastníci lobovat za prolomení limitů a rozšíření velkodolu ČSA. V této lokalitě chrání limity před zničením město Horní Jiřetín se dvěma tisíci obyvateli.

Obrovský vliv, který měl uhelný průmysl na politiku za minulého režimu, se bohužel začíná v posledních letech opět projevovat. Mnoho politiků, na regionální i celostátní úrovni, dnes otevřeně hovoří o tom, že ekologické limity těžby je třeba prolomit, aniž by se přitom opravdu do hloubky zamysleli, zda tomu tak skutečně je a jaké důsledky to pro region i Českou republiku může mít.

Nejde přitom jen o zbourání dalších vesnic, vysídlení tisíců lidí a přiblížení špinavé těžby k obydlí dalších desetitisíců lidí. Spálením uhlí ležícího za územními ekologickými limity bychom do atmosféry uvolnili neuvěřitelných 1,3 miliardy tun oxidu uhličitého a nemálo bychom přispěli k prohloubení již tak obrovského problému s klimatem.

Právě dnes a v následujících několika letech se bude rozhodovat o tom, zda se naše země stane moderní ekonomikou, zaměřenou na obory s vysokou přidanou hodnotou, nebo zda zůstane pro okolní státy dodavatelem špinavé energie a výrobků energeticky neefektivního a zastaralého průmyslu. Stavba nových tepelných a jaderných elektráren a rypadel blokuje přechod k bezuhlíkové, trvale udržitelné energetice přímo (peníze utracené za stavbu rypadla nelze investovat do pěstování biomasy v rámci rekultivací) i nepřímo (pokud postavíte tepelnou či jadernou elektrárnu s životností 50 let, nebudete mít zájem o snižování spotřeby energie a rozvoj obnovitelných zdrojů). První z řady křižovatek určujících osud naší energetiky v 21. století je rozhodnutí o zachování či zrušení územních ekologických limitů.